Historie ČKV 1880

Na první světové průmyslové výstavě v Crystal Palace v Londýně návštěvníci obdivovali řiditelné vzducholodě, silnice ve Francii byly asfaltovány , Singer vyrábí šicí stroje i kola, používá se běžně železobeton, pravidelná doprava pamíky přes Atlantik již nikoho neoslní. Mezi nové a velmi šťastné vynálezy té doby pro lidstvo patřil velociped Angličana Jamese Starleye z roku 1870. K překotnému rozšíření v Čechách pomohla řada náhod a štěstí na mladé nadšence. Těmi v tomto případě byli Karel Schulz a jeho přátelé - synové úspěšného smíchovského majitele strojní továrny a předního akcionáře pivovaru - Jana Kohouta.

Z mladých Kohoutů -Josefa, Petra, Františka i Václava se stali hlavní propagátoři cyklistiky u nás a časem i slavní přední čeští a evropští závodníci. Z tatínka Jana pak výrobce téměř tisíce slavných a dodnes mnohdy dochovaných "kohoutovek". Zvědavost a nadšení z technické novinky vedla k bouřlivému rozšíření: Klub založený panem J. Kohoutem v listopadu 1880 a stal se prvním sportovním klubem v Rakousku a v Království českém!

Po dvou sezónách od založení byly v Klubu stovky členů, včetně známých osobností a šlechty. V da1ších několika málo letech vzniklo na dvacet pražských a více než 60 venkovských klubů s tisíci členy. Nejstarším a dodnes činným je však stále jen ten původní, Smíchovský ČKV - 1880.

Velocipedisté se uměli vždy rázně opřít do pedálů. Každý ujetý kilometr byl pečlivě evidován ve výletní knize. V té najdeme dokonalý přehled o cílech cest a dosažených vzdálenostech za den, týden, měsíc, rok. Nebylo toho málo. Již druhý rok po založení klubu připadalo na každého muže v průměru více jak 1000 km! Sám předseda Josef Kohout najel na svém pětadvacetikilogramovém železném oři více než 4500 km ! Porovnejme to s dneškem. Hladký asfalt, kola lehká jako pírko, dresy ze speciálních tkanin odsávajících pot, obuv co se šlápnutím připne k pedálům, desítky převodů pouhým pootočením páčky na řidítkách! A jak vlastně vypadal typický velocipedista osmdesátých let minulého století? Štíhlý vysoký jůn. Obchodník, bankovní úředník, majitel realit či aristokrat (vysoká kola patřila v počátcích jen k vysoké společnosti). Oblečen do šedého soukenného saka, často zdobeného množstvím vybojovaných metálů. Úzké kalhoty obepínající svalnaté nohy končí těsně pod koleny řadou knoflíčků. Ve své době to byla nehorázná, komediantská novinka. Modré dlouhé punčochy, nízké či kotníčkové botky z lehké kůže. Na těle bílý trikot přes prsa modře pruhovaný. Ledviny kryje široký pás s monogramem klubu. Za pasem často zasunut bicyklový revolver k odhánění zlých psů, čepice šedá s jedním štítkem. Vše dle anglického vzoru.

Josef Kohout, největší závodník nejen mezi svými bratry Františkem, Petrem a Václavem, patřil k evropské závodnické špičce. Za deště, prudkého protivětru, vyjel o půlnoci dne 29. srpna 1885 zcela sám jen s lahví čaje na opuštěnou silnici na trase Lipsko - Drážďany - Míšeň - Lipsko. Za 24 hodin ujel rovných 400 km! Dovolil sobě pouze 2,5 hodiny odpočinku. Rekord kontinentu! (Po 110 letech se o totéž pokus A. Mitlebach. Masér, doprovod, lékař, mnohaletý trénink, speciální strava, povzbuzující přátelé, diváci. Rekord byl překonán o 3 km!)
Proslaven mnohými vítězstvími projel Josef Kohout Evropou do Anglie - do cyklistického ráje. Jeho rekordy i evropské cesty jsou tady dobře známy a ceněny. Jeho kolo je vystaveno ve slavném Crystal Pallaci s tabulkou: "Ať to po něm někdo udělá, může-li".

O dva roky později konají se v Praze červnové mezinárodní závody. Je vytištěno 13 tisíc letáčků zvoucích k závodům na dráhu ve Stromovce v češtině a 7 tisíc letáčků německých.

Kohout zde má obhájit titul mistra Čech na 10 km. Dramatický závod. V poslední zatáčce vyjel Kohout z tratě! Zdržení ho připravilo o vítězství. Dojel třetí. Závodník a člen výboru pozval pět dalších pánů k obědu. Asi spíše zapíjel žal nad zmařeným vítězstvím než bronzovou medaili. Pánové poobědvali Sadskou husičku, nové brambory, salát. Vše zaléváno Plzeňskou dvanáctkou. Do večeře daleko a sklenice pěnivého moku jen letí. Rostbífy, sýrová mísa, další piva. Na účtu uloženém dodnes v klubovém archivu se skví závěrečný součet: oběd, večeře a 68 plzeňských!

Poněkud nám ve vyprávění scházejí ženy. Podle dnešních představ o emancipaci tato doba slabému pohlaví moc nepřála. Ženy do sportu nepatřily. Alespoň nepříliš. Ojedinělé pokusy přiváděly některé pány do nepříčetnosti. Časopis "Cyklista" z roku 1893 neskrývá své rozhořčení nad "hrůznou událostí v Brně". Ženy tam závodily na kolech, pro což jediným mocným důvodem jest: "...aby se vybralo více na vstupném!" "Neznáme pohledu trapnějšího"-pokračuje autor novinové poznámky- "než-li na paní anebo děvčata v závodní pozici a s hořícími tvářemi bez dechu před množstvím mužů se ženoucí...takové výstřelky přísnou rukou budou odstraněny!!"

Popravdě řečeno, ženy ve svých šatech zdobených volány, těžkým sametem, výšivkou, třásněmi, umělými květinami nebo pštrosími, bažantími či kohoutími pery, navíc s tělem zcela sevřeným pevně sešněrovaným korzetem, mohly těžko přeskočit svou vlečku a vyhoupnout se lehce do sedla vysokého kola. Ženy viděly v jízdě na kole hlavně možnost společenské zábavy. A tak, až se to zdá neuvěřitelné, KOLO ZCELA, VELMI RYCHLE A ÚPLNĚ ZMĚNILO ŽENSKOU MÓDU!!!

Samozřejmě již ne kolo vysoké, ale nízké, tzv. bezpečné.

V závěrečném desetiletí předminulého století zmizely rychle honzíky na "zádi" paní a dívek. Těžké samety vystřídaly lehké kašmíry. I do Čech dorazila zdravotní reforma profesora Dr. Jaegera. Ženám, týraným šněrováním naordinoval trikotové prádlo z přírodní vlny. Reforma a touha žen po sportu přinesla spodní kalhotky, podvazkové pásy a od 3. září 1891 i výrobu podprsenek v Rakousku. V r. 1890 módní časopis BAZAR oceňuje, že "továrníci tvrdí, že se tvary těla nebudou více řídit šněrovačkou, ale že se šněrovačky budou dle tvaru těla zhotovovati. Věru chvalitebná zásada!". (Tentýž časopis 16.12.1892 ohlásil Sappto (prospinka), první predzvěst podprsenky.) Oděv se zjednodušuje a podřizuje novým potřebám. Kalhotová sukně a košile s kravatou se stávají vyhovujícím sportovním oděvem, i když alespoň rukávy zůstaly reminiscencí na mizející módu Biedermeieru.

A tak již s odstupem jednoho roku od odsuzujícího článku v "Cyklistovi" se rozplývá časopis "Sportovní obzor" nad jízdou dam - závod tento poprvé v Praze konaný. Do všech podrobností popisuje elegantní řasnaté suknice, turecké spodky, volné blůzy, koketní čapky a skvělou barevnost oděvů!

Sláva vysokých kol trvala v českých zemích jen 15-161et. Nástupem kol nízkých - tedy bezpečníků, umožňujících jízdu i ženám, skončilo privilegium pánů unikajících od starostí domova do smečky kamarádů stejně smýšlejících, se stejnými zájmy, siláckých výkonů i drsnějších žertů. Před jistě dobře míněnými radami, doporučeními i napomínáním věčně vychovávajících manželek.

V klubovně dnešního ČKV - 1880 je dochováno tisíce stran písemností od počátku klubu. V nádherné, kůži vázané, zlatem a řezbami zdobené kronice ke dvacátému výročí založení klubu je vypsána podrobně celá historie jeho vzniku, jídelní lístky, pozdravné telegramy, oslavná báseň J. Vrchlického a program obrovských oslav na přelomu století roku 1900.

Stovky organizovaných cyklistů jelo ve slavnostním průvodu celou Prahou. Zúčastnili se zástupci všech pražských klubů a 45 klubů celého Českého království. Desítky vlajek a fáborů, slavnostní fanfáry a tisíce diváků sledovalo impozantní průvod od Invalidovny po Příkopech až na Žofín. Průvod veden motocyklistou Laurin-Klement s náčelníkem a automobilem pana Merfaita vezoucím ověnčenou standartu klubu.

Impozantní oslavy na Žofíně trvaly celý den až do hluboké noci. Poté se přesunuly do klubovny na Židovském ostrově osvětlené Křižíkovými elektrickými lampami. Oslavovalo se ve dne v noci nepřetržitě tři dny. Již byly vypity sudy darované Smíchovským pivovarem. Beznadějně propita a nadlouho zadlužena zůstala klubová pokladna.

Kola jsou již běžná a pohled na ně zevšedněl. Dívky lemující chodníky mají oči jen pro muže v kožených oděvech a brýlích, ovládající ty nádherně kouřící, hlučné a libě páchnoucí stroje! Dávno je konec slávy a výlučnosti kol vysokých. Továrny celé roky chrlí desetitisíce kol nízkých. Již se nejezdí jen pro krásu a pohyb. Jezdí se pro peníze a reklamu. Kolo je levné a přístupné každému. MODERNÍ A ŽÁDOUCÍ MUŽ JE CÍTIT BENZINEM!!

ČKV - 1880 pokračoval ve své činnosti dále. V padesátých letech mu byla vzata samostatnost a byl sloučen se Sokolem. Jeden z posledních papírů v klubovém archivu zve členy slavného klubu k budovatelské činnosti při výstavbě Letenské pláně.

Píše se rok 1953 a nad Prahou začíná růst pomník J.V. Stalina.

Až v osmdesátých letech tohoto století vzrůstá zájem o minulost starých kol. Stále více bylo těch, kteří se vraceli do časů, kdy řemeslná zručnost, solidnost a smysl pro krásu detailu byla stejně samozřejmá jako dnešní sériová výroba a věci na jedno použití. Na starých kolech bylo patrné, že se vyráběla na celý život a bylo to na nich i z dálky vidět. Také proto mnohá z nich přečkala století do dnešních dnů. Vzniklo několik veteránských klubů, z nichž jako jeden z prvních byl Klub Zbraslavský založen roku 1984.

Ledva padla železná opona, vycestovalo 5 členů VBC Zbraslav na pozvání holandského sběratele za poznáním na Mistrovství světa historických velocipedů, pořádaného ve Skotsku.

Každým rokem se sběratelé a nadšenci sjíždějí do některé země, kde se pod patronací mezinárodní organizace koná mistrovství světa. Veselý svátek milovníků starých kol má pevný řád - v jízdě na 100 mil (164 km), závodech na 1 míli, výletu účastníků, burzy, kde se prodávají a vyměňují tolik potřebné součástky či celá kola, plakáty, fotografie, lampy a stovky jiných "nezbytností". Hlavně, že se sejdou dlouholetí přátelé z celého světa, aby se pochlubili novými objevy a přírůstky ve svých sbírkách. Někteří mají muzea se stovkami starých kol, jiní jich vlastní jen několik. Jsou však velocipedisty a na svých vysokých kolech poněkud povzneseni nad obyčejnými cyklisty. A to je velký rozdíl!

V roce 1993 byla obnovena činnost České ústřední jednoty velocipedistů a uspořádáno XIII. mistrovství světa. Sjelo se na něj více jak 350 lidí od Austrálie po Ameriku. Pro mnohé účastníky to byl první výlet na bývalý rudý východ, a tak byli leckteří velmi mile překvapeni. Krásou Prahy, pohostinností, kvalitou soukromých sbírek a v neposlední řadě i organizací samotnou.

O rok později se obnovil i slavný Český Klub Velocipedistů - 1880. Stanovy klubu byly převzaty v plném rozsahu ze stanov klubu původního. Nebylo třeba nic moc měnit. Jen namísto zlatek koruny a jízdu vpravo. Rozvoj klubu neměl a nemá tak bouřlivý rozvoj členstva jako klub původní před 115 lety. To také není cílem klubu. Členství je poněkud exluzivní musí se zasloužit a je pouze pro pány .

Klub pořádá, tak jako jeho předchůdci, zábavy, sjezdy, přátelská setkání, výlety a závody. Zúčastňuje se rozličných akcí po Čechách i v daleké cizině.

Pře pár lety jeli členové na Mistrovství světa do Francie, pokochat se zámky na Loiře. Pánové jsou z větší části sběratelé kol i znalci historie. Získávají a schraňují veškeré archivní materiály, fotografie, pohlednice, dokumenty a vše, co s cyklistikou souvisí. Jsou mezi nimi odborníci, tetelící se radostí nad kusem rezivé roury či jiného zbytku starého kola. Leckdo se dnes pouští do oprav kol z minulosti a téměř vždy napáchá celou řadu nevratných škod. Kluboví znalci to však dnes již beze zbytku umí. Kola zachraňují a citlivě restaurují. A potom se radují. Jen muži sběratelé zůstávají stále malými kluky. Bohužel ty jejich hračky jsou čím dál tím dražší!!

Ale té neskonalé radosti, hrdosti, rozhledu a neškodné pýchy v sedle vysokého kola stojí za všechny peníze.