Jan Veselý

Píše se mi opravdu těžce, neboť několik posledních měsíců, které strávil v nemocnici - byť byl v nejlepších rukou, kde jen mohl být, byl u našeho kolegy (smím - li to takhle troufale vyslovit) z Českého klubu velocipedistů profesora Pavka, jsme o jeho nemoci věděli.

Všechny výčty jeho úspěchů přenechám pánům Pondělíkům, Holubům, Pavlům a dalším do jejich knih a encyklopedií. Vzpomeňme na Honzu trochu jinak. Jako na člověka srdečného, upřímného, čestného a skromného který měl rád lidi. Hledal jsem materiál tak aby nebyl notoricky známý a plný jen sportovních trofejí. Přečtěte si tedy řádky z Čs. Sportu z roku 1966, kdy Honza jezdil za volantem redakčního vozu a kde se "vyznává" k lásce k Antonínovi Peričovi vynikajícímu cyklistovi, vedoucímu Čs. reprezentace při Závodech míru a konstruktérovi vynikajících závodních kol. Tady promluví syrový, přímý a správný chlap - tak jak byl.

PANE PERIČ, PROSÍM VÁS !

Jaká to byla ode mne drzost, když jsem ještě za okupace přišel do jeho karlínské dílny a řekl: "Pane Perič, prosím vás, nemohl byste mi postavit kolo?" Mohl se klidně zeptat: "Čípak jsi chlapečku?" Ještě jsem si ani nezvykl na kolo, které mi odkázal Vašek Veverka, a už jsem chtěl něco lepšího.Pan Perič se však jenom usmál a řekl: "To musíš ale trochu jezdit, hochu. Ve Spartě žádné padavky nepotřebujeme!" Taky se mohl zeptat, kdy asi hodlám zaplatit, jenže asi věděl, že dostávám od mistra deset korun týdně. A tak tedy řekl: "Zaplatíš, až budeš mít!" Penězi se to stejně zaplatit nedalo. Dělal kola přesně na míru, dával je dohromady s tvůrčím zaujetím cyklisty, umělce i řemeslníka, soustružil přesně každou součástku a všechno letoval stříbrem.

V devětačtyřicátým roce postavil Perič Veselému ještě jedno kolo. Veselý s ním pak vyhrál Závod míru. Ve dvaapadesátém roce, v pátém ročníku, v ulicích Lipska, však pod Veselým praskla na Peričově kole vidlice.

Když jsem ležel v lipské nemocnici, myslel jsem především na starého Periče. Hodně lidí se na mě zlobilo, že nejezdím už také na Favoritu a někteří z nich z toho dělali dokonce i otázku vlastenectví. Dneska jsou Favority už velmi dobré a také v galuskách jsme se dostali na velmi slušnou úroveň. Jenže tehdy jsem byl na Peričovo kolo tak zvyklý, že jsem si jiné neuměl ani představit.

"Tak vidíš" říkali mi když pode mnou prasklo. "Kdybys jel na novém Favoritu, nemohlo se to stát!" Trochu se za to stydím, ale prozradil jsem to panu Peričovi hodně pozdě. A on chodil po Praze (tehdy s námi už Závod míru nejel) a marně si lámal hlavu, jak je to možné, protože se mu něco podobného v životě nestalo. Když už bylo po závodě, vyptával se na všechny detaily. Chtěl vědět, zda jsem někoho nevozil na rámu, nejezdil se schodů nebo aspoň s chodníku. Kdyby to bylo možné, byl by ten kus vidlice rengenoval.

Ve skutečnosti to bylo velice jednoduché. Miska kuličkového ložiska byla už vytlučená, potřebovala vyměnit. Měl jsem s tím jet do Prahy, ale nechtělo se mi, ve Strakonicích mi to udělal kamarád. Šel na to jako při všech předchozích opravách. Krček vidlice naletoval normálním autogenem, prudce jej nahřál a stejně prudce nechal ochladit. Byl to ale tenký slabostěnný materiál, který potřeboval docela něco jiného, citlivé ruce a hlavně trpělivost. Na pohled se zdálo, že je všechno v pořádku. Jenže v ulicích Lipska vyšla pravda najevo.

Když se kácí les, létají třísky.

V pelotonu se to stává často. Jeden člověk spadne a strhne s sebou deset ostatních. To patří k riziku. Jenže tady se to zavádělo až s příliž velkým elánem do celého života.

V jednapadesátém jsme jeli naposledy Závod míru se starým Peričem. Několik lidí ho nejapně obvinilo z machinací s cyklistickým materiálem. Byl to nesmysl. Perič byl přesto odvolán z funkce vedoucího reprezentantů. Byl paličatý a zatvrdil se. Nikdo ho už mezi cyklisty nespatřil. To nebylo správné. Takových odborníků jsme nikdy neměli nazbyt. Myslím, že by se i se svou dílnou klidně rozloučil. Takhle se do ní zavřel a zanevřel na celý svět.

Pane Perič, prosím vás, když už je vám jednou těch sedmdesát let a když jste se zařadil do kategorie věčných mladíků, jakými jsou dědkové Toci a Jandera, zapomeňte už na to, že vám někteří lidé ublížili a radši si vzpomeňte na všechno to pěkné, co jste v cyklistice zažil. Je toho přece mnohem víc! A přijďte se mezi nás podívat. Snad vám ani nemusím říkat, že vás máme rádi.

Tak výstižně a krásně psal Jan Veselý o panu Peričovi.

A pane Veselý: "Občas se na nás podívejte. Snad vám ani nemusím říkat, že jsme vás měli rádi."