Trable se začátky (cyklistické kluby)

Noví Kořínkové či Hanušové tak tápou a mnohdy se ani ke kolečkářskému sportu nedostanou. Přitom tak širokým podhoubím potenciálních závodníků se může pochlubit jen málokterý sport, vždyť který náctiletý nejezdí na kole? S využitím těchto zdrojů to však až tak efektivní není a někdy se zdá, že jde přímo o mrhání vzácnými surovinami.

Vstup horských kol na scénu zamíchal kartami nejen prodejců, sportovců, ale i dětských vzorů. Už se nevyznávají jen silniční esa, ale i terénní střelci se stali hrdiny, jež mladí adepti chtějí následovat. MTB je tak vedle již zažitých disciplín jako bikros či silnice další, díky níž mládež objevuje kouzlo cyklistiky. Vždyť horské kolo má doma skoro každý a pak stačí jen vidět nějaký profi závod, či se zúčastnit lokální akce a semínko nadšení je zaseto. Nebo ještě rozšířenější varianta je cesta přes příbuzného či kamaráda. Když se někdo z rodiny, přítel ze školy či kdokoliv z okolí už cyklistice věnuje, je následné nasměrování mladého sportovce většinou jasné. Tak nějak tedy vznikají první impulsy. A co dál?

Kluby
Dalších kroků je několik, ale přeskočme je a dostaňme se až k zájmu o klubový život. Situace, kdy už se začíná uvažovat o vstupu do cyklospolečenství, bývá totiž prvním znamením, že to dítě, potažmo rodič, s kolem myslí opravdu vážněji. Ale není klub jako klub.
Obecně lze říci, že u mládežnické cyklistiky existují zhruba tři typy týmových společenství. První v řadě a na nejnižším stupni hierarchie jsou ekipy o jednom či jen několika členech. Vedoucím je většinou zapálený rodič, jemuž často nechybí nadšení ani ochota investovat, ale s trenérským vedením už je to slabší. To samé se mnohdy týká i klubů soustředěných při cykloobchodech. Mladí cyklisté však potřebují jinou péči a tu jim parta zkušených harcovníků může dát jen z části. Navíc stejně starých vrstevníků tam také mnoho nenaleznou a jsou tak ochuzeni o dětského týmového ducha. I toto je však jedna z cest, kudy se vydat, a mnohé větší týmy vznikly právě z podobných základů.
Regionální ekipa, tak lze nazvat seskupení, jenž překročilo svou velikostí a významem předchozí. Tyto týmy se už většinou na mládež specializují, a to v širokém věkovém i výkonnostním rozpětí. Jinak řečeno, členové jsou desetiletí až junioři, hobby jezdci až po vrcholové sportovce s touhou dostat se k profesionálům. Přesto silný zájem o závodění je na místě vždy a je třeba s tím počítat. Kolektiv totiž do víru závodní cyklistiky strhne skoro každého. Tyto týmy mají kvalitní trenérské vedení, a tak se dbá nejen na cyklistiku, ale i na všeobecný rozvoj. Mimo pravidelných společných tréninků tak chodí do tělocvičen, bazénů, organizují se zimní i letní soustředění atd. Zapojení rodičů do činnosti je však stále větší než u poslední z kategorií.
Na nejvyšším pomyslném stupínku figurují svazem zřízená střediska mládeže. Ta plní několik funkcí a mimo jiné i organizují náborové akce a přitahují děti k cyklistice. O jejich širším záběru však později.

Vstup
Nalézt správný klub bývá asi to nejtěžší z nástupu do kolotoče zvaného cyklistika, o čemž svědčí již zmiňované časté dotazy na adresu redakce. Hlavním informačním zdrojem by se měly stát nové svazové stránky, www.csc-cyklistika.cz, kde je k nalezení databáze klubů s kontakty a danými spádovými oblastmi. Není pak problém vytipované celky obvolat a zjistit, který z nich se věnuje mládeži. Další možnou cestou je kontaktovat jedno ze středisek mládeže, kde vám fundovaně poradí. I to mají totiž v popisu práce.
Následné požadavky a kroky nejsou rozdílné, a tak je lze paušalizovat. V začátcích je třeba jen chuť, nějaké kolo a vždy helma. Někde ještě vyžadují lékařské vyšetření, aby se předešlo případným problémům. Před vstupem do oddílu bývá většinou "zkušební" doba. V ní se zjistí, jak moc dítě o cyklistiku stojí, zda to není jen chvilkový rozmar. Zájemce se všemi trénuje, účastní se akcí a pokud to dělá pravidelně, po čase je automaticky právoplatným členem. Jinou cestou pro vyzkoušení opravdovosti dětského zájmu je účast na některém z letních cyklokempů, kde děti pod zkušeným vedením "trénují", a případný následný vstup do oddílu.
Ani kolo není třeba mít na špičkové úrovni. Trekking není sice nejvhodnější, ale i s ním lze začít a pokud má zájemce horské kolo, není pak problém vůbec. Když jsou v tréninkové skladbě silniční vyjížďky, děti jezdí na MTB s hladkými plášti, než si mnohem později ke kvalitnějšímu tréninku koupí kolo silniční. Tohoto stádia se bohužel mnozí nedočkají. Odpad je veliký.
Pro usnadnění situace budoucího profíka je vhodné zapojit dítě do dění ještě před zimou. Ze zkušeností trenérů je známo, že dítě, jež absolvuje zimní přípravu, u kola zůstane pravděpodobněji než to, které začne na jaře, kdy už mají ostatní vybudovaný základ fyzičky a musí je dohánět.

Z pohledu rodiče
Zamezení flákání se po sídlišti, výchova ke sportu či doplněk k další aktivitě, například běžeckému lyžování. To je nejčastější motivace, proč rodiče dávají malou slečnu či hocha do cyklistického oddílu. Mnozí si však neuvědomují, že kolo oproti například fotbalu nebo hokeji vyžaduje mnohem větší zapojení rodičů. Nelze jen dítě "odložit" a v daný čas si pro něj přijet. Mnohdy je třeba absolvovat trénink se skupinou a vypomoci tak trenérovi. Pozor, zde by také pomoc měla končit, metodickou část zaštiťuje odborník a nikdo by mu neměl radit, co má a nemá dělat. Také na závody se nejezdí autobusy jako v kolektivních sportech, a tak je třeba spojovat síly a auty děti odvážet. Mnohde se také pomáhá na soustředěních atd. Odměnou pak je niternější spojení s malým cyklistou/cyklistkou.
Kromě časové náročnosti je kolo náročné i finančně. Jelikož drtivá většina klubů nemá silného sponzora, kupují rodiče vše potřebné sami. Na startu jsou si tak všichni rovni a teprve ti, kteří se prosadí, dostávají něco ze sponzorských peněz či darů. Naštěstí do každého z týmů je většinou zapojen cyklistický obchod, a tak se oblečení, součástky a další kupuje za zvýhodněné ceny. Dalším finančním výdajem jsou cesty na závody, startovné, soustředění a když se tyto sumy nasčítají, vyjde ne nepodstatná částka. V ní se pak členský poplatek, jenž bývá kolem 1000 Kč ročně, ztratí. Ale žádný sport není nikdy levný a kolo přeci vydrží déle než jednu sezonu, jen je třeba s tímto faktorem počítat.

Mládežníci a oficiální místa
Prozatímní přístup svazového vedení k mládeži je dvojjaký. Sice ji podporuje na závodech bikového Českého poháru, a naštěstí opět vzkřísilo už zaniknutá střediska mládeže, dříve střediska vrcholového sportu, ale to je vše. Chybí širší koncepce, podpora lokálních klubů či regionálních závodů mládeže. Opět tak vše ztroskotává na nedostatku financí. Díky tomu chybí i například tak základní věc, jako je metodický dopis. Volně dostupná obecná příručka, jež by měla pomoci rodičům i trenérům správně a dle nejnovějších poznatků vést dítě.
S financemi souvisí i protěžování silniční a dráhové cyklistiky na úkor MTB, vozí totiž více bodovaných a tudíž státem oceněných výsledků. Většina středisek se soustředí právě na tyto disciplíny a byť jim nikdo neubírá jejich zásluhy a medaile, je evidentní, že rovnováha chybí. Vždyť kolik dětí jezdí na silnici a kolik v lese, kolik talentů, jež by se později prosadily třeba právě na asfaltu, tak asi mizí nenávratně pryč? S novou žilou, kudy by mohla proudit čerstvá krev, se ještě svaz nedokázal vypořádat.

Kolo a škola
Svébytnou cestou pro vstup do cyklistiky jsou sportovní třídy na gymnáziích. I to je možnost, jak objevit krásu závodního cyklokolotoče, ale spíše při přestupu z jiné disciplíny, či už u aktivních cyklistů. Příchod na tyto "ústavy" bývá totiž podmíněn mimo složení klasických přijímacích zkoušek i talentovkami. Počet dětí pro tyto třídy je omezen, a tak se tam dostanou jen nejlepší. Ti pak mají k dispozici ideální kombinaci studia s kolem. Ale pokud se přijímačky nezadaří, není třeba věšet hlavu. U většiny těchto tříd fungují i klasické kluby, kde jezdec může růst a dostat se do školního týmu později. Gymnázia však mohou být pro mnohé i cílem. Vždyť co může být hezčího, než se věnovat oblíbenému sportu a při tom kvalitně studovat. Nároky na žáky totiž nejsou vůbec sníženy, a tak vysoké procento z nich dále studuje na vysokých školách. Skloubit trénink se školou je však velmi náročné, jelikož individuální plány se většinou poskytují jen reprezentantům, a možná i proto je úspěšnost absolventů v dalším životě tak vysoká.

Střediska mládeže
K sedlu neodmyslitelně patří i sedlovky. Karbonové modely řada cyklistů stále vnímá jen jako váhovou úsporu, ovšem to mnohdy není pravda. Hlavním přínosem je vlastnost materiálu pohlcovat vibrace. Nebude smělým tvrzením, že každá karbonová sedlovka znamená výrazně více pohodlí než nejrozšířenější hliníková. Ovšem zvláště užší průměry hliníkových modelů dokáží ve spolupráci s jejich větším vysunutím z rámu odvést stejnou práci. A na druhou stranu, pokud máte na své silničce sedlovku vysunutou jen pár centimetrů, tedy tak, jak to dříve bývalo zvykem, přínos karbonu možná ani nepocítíte. V tom případě bude v touze po pohodlí lepší investovat do jiného komponentu.
Z toho také vyplývá přínos slopingových řešení rámů s dlouhou sedlovkou - čím více je tato vysunuta, tím větší prostor pro práci má. Ne všechny karbonové sedlovky jsou stejné. Nejdostupnější modely, které kombinují uhlíkovou trubku s hliníkovým zámkem, pracují také velmi dobře, ovšem rozdíl mezi celokarbonovými nebo dražšími provedeními tu je. Spočívá v různém splétání a vrstvení vláken na různě exponovaných místech. Podle toho pak sedlovka velmi dobře pruží ve směru, ve kterém má, a naopak zůstává pevná, kde je to očekáváno. Každopádně však je i obyčejný model velkým krokem vpřed. Fyzika mluví u sedlovek jednoznačně pro zahnuté modely, tzv. hokejky, přímé sedlovky mají menší tlumící schopnosti. Také tudy může vést cesta.

Střediska mládeže
Naše chlouba minulosti, kterou kopírovaly ostatní státy, to byla dříve TSM (tréninková střediska mládeže). A právě na ně, v poněkud obměněné podobě navazují dnešní střediska mládeže. V současnosti jedenáct center cyklistiky pokrývá celou Českou republiku a i rozdílná kolečkářská odvětví. Od dráhy a silnice až po MTB a ženskou cyklistiku v Orlové. Novinkou let příštích by měl být vznik centra zaměřeného na bikros, jakožto další olympijskou disciplínu. Oficiálně mají střediska dva úkoly. Měla by sledovat talentovanou mládež, vybírat ji a vychovávat, čili takový předstupínek reprezentace. Zároveň by však měla pořádat náborové závody a akce pro širokou veřejnost, radit a vůbec přitahovat děti k cyklistice. Právě druhá funkce je novinkou v současném pojetí a právě ona je nejvíce zanedbávána. Záleží vždy na konkrétní odpovědné osobě, jak se k tomuto postaví. V ideálním případě by měla být schopná poradit, do kterého oddílu má dítě přijít v návaznosti na disciplínu a věk, popřípadě jej zařadit do oddílu svého. Vždy totiž jen několik závodníků/závodnic splňuje požadavky na evidování v centru, ale členů může mít oddíl, kolik unese. Proto se sice uvádí, že trenéři všech jedenácti center se starají o cca 350 dětí, ale celkový počet je úplně jiný.
Druhá, respektive první funkce vychází z minulosti a i z očekávání veřejnosti. Hlavní trenér tak má hlídat talenty v jeho disciplíně a pomáhat jim výkonnostně růst. V praxi to znamená nejdříve sledování jezdců, výsledků a jejich tréninkových deníků, poté i tvorbu tréninkových plánů a nakonec třeba stažení do domovského klubu. A právě ve sledování talentů je trochu bito bikové hnutí. Střediska zaměřená hlavně na horská kola jsou totiž jen tři, a tak není možno pokrýt širší bikovou veřejnost oproti méně početné silniční a zbývajícím šesti střediskům. Šikovní bikeři a bikerky tak unikají.
I zde platí, že finanční náročnost je vysoká, a tak kola a materiál zadarmo dostanou jen ti nejlepší. Obecně ale všichni, zařazení i nezařazení, mají výhodu před svými regionálními kolegy. Mají zaručeno profesionální vedení a dozor a pokud funguje třeba v oddíle i mužský profesionální tým, mají asi nejlepší podmínky, jakých mohou v dnešní době dosáhnout.
Bohužel hlavně zde se pak naskýtá otázka co dál. V centrech vychovají juniory a v kategorii do 23 let je stále velká mezera v možnostech, kam se prosadit. Mladí jezdci pak navzdory množství investovaného času a peněz končí kariéru. Ne nadarmo máme kvalitní mládežnické reprezentace se širokým kádrem, ale u starších je to horší. Toto téma přechodu by však vystačilo na další článek...